Realita versus zákon

Loni na podzim mi přišel do sněmovny mail od spolku Nedoklubko s dotazem, zda neuvažujeme o úpravě otcovské dovolené. Řada ustanovení se totiž dostala do rozporu s realitou.

To je proces, který se u zákonů děje běžně – neboť stále platí, že šedivá je teorie, ale zelený je strom života.

Avšak vezmu ten příběh popořadě.

Otcovská dovolená je určena, jak celkem plyne z názvu, otcům při narození dítěte tak, aby novopečený táta mohl být aspoň pár prvních dní spolu s maminkou a miminkem a obou si užít. Prostě vypomoci při nastavení a zvládnutí nové situace v rodině.

Jak se ale ukázalo po přijetí zákona zhruba před dvěma lety, tak při současných podmínkách, jak jsou v zákoně, to občas nebo poměrně často nejde. Třeba když se dítě narodí předčasně nebo má nějaký zdravotní problém a zůstane po narození ještě v nemocnici, pak vyprší nebo se zkrátí lhůta, ve které otec může otcovskou dovolenou čerpat. A to je paradox, protože právě v těchto situacích a u těchto dětí je pomoc a podpora otce pro matku i dítě velmi potřebná.

Když tedy na můj mail do sněmovny otcové napsali, neváhala jsem a odpověděla, že se do toho pustíme.

Při konzultaci s odborníky z ministerstva práce a sociálních věcí se ukázalo, že problémy jsou i s tak zvaným dlouhodobým ošetřovným. To je institut, který jsme přijali stejně jako otcovskou před dvěma lety, ale který má podstatně širší použití – tedy nejen při narození dítěte, ale třeba při zdravotních problémem někoho z rodiny (například rodiče zaměstnance). Jedním z těch problémů je podmínka pro vznik nároku na následovné dlouhodobé ošetřovné v podobě alespoň sedmidenní předchozí hospitalizace. A také podmínka požádat o dlouhodobé ošetřovné hned v den propuštění pacienta z nemocnice.

Aby v budoucnu byly tyto věci skutečně užitečné a použitelné, tak navrhujeme zkrácení podmínky hospitalizace na 4 dny včetně dne přijetí a propuštění z nemocnice, plus lhůtu 15 dnů pro možnost o dlouhodobé ošetřovné požádat. A u ošetřovaných lidí v tak zvaném „inkurabilním“ stavu, to je nevyléčitelně nemocných v konečných stádiích, pak by podmínka předcházející hospitalizace nemusela být splněna vůbec.

Při debatách o všech souvislostech problému jsme narazili ještě na jednu potíž z praxe.

Podle aktuálních podmínek pro možnost vzít si tak zvaný „paragraf“, tedy placené volno na ošetřování člena rodiny, je kromě dětí do 10 let doposud podmínka, že na tuto podporu má nárok jen ten, kdo s ošetřovaným žije ve společné domácnosti. Jenže to dnes mnohdy neplatí. Dospělé děti se svými rodiči v současnosti žijí společně málokdy, o sourozencích a dalších blízkých příbuzných ani nemluvě. Na druhou stranu registrovaní partneři spolu žijí, ale zase nespadali doposud do těch, kteří na „paragraf“ měli nárok. To návrh novely také řeší.

Spolu se mnou předkládají návrh novely další členové klubu ČSSD. Doufám, že tento návrh, který může pomoci každému občanovi (a mimochodem není nijak zvlášť finančně náročný, jakkoliv také „nebude zadarmo“), získá ve sněmovně podporu bez ohledu na politickou příslušnost.

Jsou to totiž reálné problémy, které trápí lidi dnes a denně. Existuje řešení a tak snad by nás „politika“ nemusela brzdit.