Vymíráme a pravice přikládá pod kotel

Nejlepší důchodová reforma je, když se rodí hodně dětí. Asi také většina z nás cítí nějakou odpovědnost za budoucnost národa. A zároveň stát nemá, co mluvit rodinám do toho, kolik členů mají mít.

Ale stát má mít něco, jako populační politiku. Sledovat nějaký rozumný, všeobecně prodiskutovaný a hlavně přiměřený cíl.

Z hlediska společenských postojů jsme na optimální cestě. Sociologická šetření říkají, že lidé si povětšinou přejí mít dvě děti, což je – jak známo – hladina tak zvané prosté reprodukce. (Přesněji: hladina prosté reprodukce se udává pro naše poměry někde mezi 2,09 až 2,14 dítěte na jednu ženu, ale nechme detaily stranou.) Prostá reprodukce znamená, že lidí (když vynecháme migraci) neubývá ani nepřibývá – klasická rodina jsou dva dospělí a dvě děti. Případy lidí, kteří děti mít nechtějí či nemohou, jsou statisticky vyrovnány rodinami s vyšším počtem potomků.

Jenže poslední číslo počtu dětí na jednu ženu není 2,14 a ani dvě rovné, ale pouhých 1,67 (a to se již za poslední roky pořádně zvedlo - viz dále). V čem tedy vězí, že i když společenský názor zní dvě děti, tak společenská realita je významně nižší?

Pro odpověď je dobré se podívat statistikám na zoubek. Poslední rok, kdy jsme se alespoň na dohled drželi prosté reprodukci, byl 1982 (2,00). V roce 1989 jsme byli na úrovni pod 1,9. Pád přinesly devadesáté roky. Snížená porodnost byla, alespoň částečně, přirozená – nové možnosti, svoboda, zcela jiný prostor pro vlastní kariéru a také ekonomické otřesy a pokles životní úrovně v počátcích ekonomické transformace přinesly prudký sestup až na hodnotu 1,13 dítěte na jednu ženu v roce 1999. Svoji roli hrálo i mimořádně špatné rozhodnutí Václava Klause st. a jeho asociálního ministra sociálních věcí Jindřicha Vodičky, že přídavky na děti nejsou nárokovou pomocí státu udržet porodnost, ale sociální dávkou (nedostupnou skoro nikomu mimo vyloučené lokality). Rušily se školky, rušily se jesle. Mít děti znamenalo mít rázem řadu problémů – především ekonomických, ale i logistických a dalších. A významnou roli hrála také krize po zhroucení koruny v roce 1997, která přinesla pád Klausovy vlády.

Nové tisíciletí začalo vzestupem, který vydržel od vlády Miloše Zemana přes další volební období a protáhl se až do roku 2008 (1,51 dítěte na jednu ženu). Skončil však ještě před tím, než se projevila světová finanční krize a období Topolánkových a Nečasových vlád bylo znovu ve znamení poklesu porodnosti. Obrat proběhl kolem roku 2013 a zatím vyvrcholil loňským rokem.

Když pominu skutečnost plynoucí z historických dat, že vláda pravice = pokles porodnosti a vláda levice = růst porodnosti, tak nelze přehlédnout souvislost s ekonomickým vývojem. Každá krize a její doznívání tlačí porodnost dolů, prosperita vede k jejímu růstu. Jakmile má společnost dojem, že vláda začíná na dětech šetřit, omezuje podporu rodičovství, ruší místa ve školkách, ruší jesle, reakce lidí je jednoznačná – budeme mít raději jedno dítě, o které se budeme schopni dobře postarat, než dvě nebo více, se kterými nám stát nepomůže.

Je nesporné, že nyní jsme v hospodářské krizi. A považuji za stejně nesporné, že pokud nepodnikneme razantní kroky, tato krize se projeví na opětovném poklesu porodnosti na jednu ženu. Stát by právě nyní, právě v tuto chvíli měl dát najevo, že podpora rodičovství je pro něj klíčová. Ať si tomu pravice říká třeba sociální inženýrství nebo si vymyslí jinou ideologickou nálepku. Český národ si ale nemůže dovolit další roky rychlého vymírání.

Sociální demokracie navrhuje navýšení přídavků na děti a novou definici kritérií pro nárok na tento přídavek tak, aby na něj dosáhlo aspoň 25 procent rodin. Což oproti dnešku znamená, že celá změna je směrem k pracujícím rodinám, jejichž příjem je ale do výše 3,4 násobku životního minima. To by znamenalo částky měsíčně alespoň ve stovkách korun pro dalších 250 tisíc dětí z pracujících rodin s nízkými příjmy. Určitě bychom si právě nyní uměli představit podstatně odvážnější řešení a větší investici do dětí a budoucnosti národa, ale i tento návrh je z opozice i části ANO označován za vyhazování peněz.

Připadá mi to nehorázné od lidí, kteří nedávno zvedli ruku pro daňové úlevy v desítkách tisíc korun ročně zaměstnancům s nejvyššími platy (takže nepojedou letos v létě na Mallorcu, ale na Maledivy), že nezvednou ruku pro pár tisíc ročně pro děti, jejichž rodiče jsou vážně postiženi krizí.  Což jsou přesně ti, kteří ještě ke všemu z tak zvaného daňového balíčku 2021 nemají ani korunu. A kterým navíc zaměstnavatel řekne, že platy zvyšovat nebude, protože přece mají nižší daně.